Velký pohlavár vystoupil v garáži ze svého auta, došel k výtahu a zmáčkl číslo 14. Právě čtrnácté patro je celé jeho. Má tam svoji kancelář, recepci, několik místností určených pro zábavu a relaxaci a také soukromý bazén. KLINK. Výtah prapodivně zazvonil a dveře se otevřely. Přes skleněné dveře uviděl ve své kanceláři sedět muže. Muž seděl na křesle pro hosty, takže mu neviděl do tváře. Jediné co viděl, že muž byl v obleku. Svým pohledem zkontroloval recepci, kde ale nikdo nebyl. Zřejmě si zašla na oběd a tohohle mi sem ještě pustila, pomyslel jsem si. Že by nějaký klient?" Po chvilce váhání se rozhoupal a vešel do své kanceláře. Nevěděl, že už po svých nevyjde.
"Kdo jsi?" zeptal se magnát.
"Spravedlnost." odpověděl po chvilce dramatického ticha muž v obleku.
"Aha. A co chceš?" dotázal jsem se dál.. ksicht má celkem nevýrazný, ale i tak mám na tváře pamět a tohohle si nepamatuju... na klienta ovšem nevypadá... Proč neodpovídá? Si hraje na vážnýho? VÁŽNÝHO! No jasně!!
"Hahahá" rozesmál se podnikatel, "tak ty si myslíš že mě vyděsíš? Kdo tě poslal? Trutnáč? Papoušek? Hložík? Víš kolik já už tady měl takovejch spravedlivců? Myslíš že se tě bojím? Myslíš že seš první, kdo si sem nakráčel, aby mi vyhrožoval?" už to nevydržel, vstal ze židle a rozkřičel se "To teda nejsi!! A musim říct, že ti co tu byli před tebou byli aspoň trochu děsiví.. takoví větší a silnější, takže nějakej týpek v oblečku na mě vážně nezapůsobí, mě nevyděsíš!" opřel se o stůl a těžce oddychoval.
"Nejsem tu, abych tě vyděsil" odvětil opět krátce a odměřeně sedící muž.
Jo tak ty takhle holomku... ze mě si srandičky dělat nebudeš. "Na tyhle šaškárny tu nejsem zvědavej, vyřiď svýmu šéfovi, že nasrat! Slyšíš mě dobře? Nasrat! To mu řekni.. ať už je tvůj šéf kdokoli. Já se nikoho nebojim a pokud po mně něco chce, ať si příjde osobně a neposílá mi své poslíčky!" vykřikl opět šéf firmy. "A ven!" zvolal ještě a ukázal na dveře. Na čele měl od křiku naběhlou žílu, která mu končila až někde ve vlasech. Muž na kterého řval se ale k odchodu zjevně neměl, klidně na něho civěl a lehce si popotahoval košili pod pravým rukávem saka. "Neslyšels mě? Říkám vypadni!" rozkřičel se opět, ale znova bez účinku.
Když už se chystal obejít stůl a vyhnat nezvaného návštěvníka ručně, doposud klidně sedící muž se jedním ladným pohybem zvedl, jedna ruka mu zamířila do vnitřní kapsy saka odkud vytáhl kus černé sametové látky o velikosti obyčejného ubrousku. Podnikatele to na chvíli zarazilo. Než však stačil jakkoliv zareagovat, spatřil v mužově pravé ruce zbraň.
Jak se říká, že těsně před smrtí vám proběhne před očima celý váš život, je to kec. Jediné, na co stačíte pomyslet, než vám dva tiché výstřely provrtají hlavu a hruď, je to, že tentokrát nejde o planou výhružku, ale o vážnou realitu. Dalším mýtem je, že všechno vypadá jak ve zpomaleném filmu. Čas se zpomalí, vy cítíte každý svůj poslední nádech, vnímáte všechny jednotlivé zvuky kolem sebe a vidíte pomalu se zvedající zbraň, která na vás míří. Nejdříve na nohy, pak na rozkrok, hruď a nakonec na hlavu. Kravina. Vše se seběhne tak rychle, že není čas reagovat. Poslední pohyb, který chcete instinktivně udělat, je snaha dát před sebe ruce. Nevím, jestli jsem si myslel, že třeba dokáží moje ruce vypálené kulky zastavit. Nedokáží.. Další otázka co vás napadne: Bolí to? Ne, nebolí.. Od profesionála to nebolí. Cvak, cvak. Dvě rychlé rány vypálené po sobě přes sametový šátek nejsou díky tlumiči téměř slyšet, jen tak jemně zašumí. První rána zasáhne srdce, druhá prostřelí čelo. Dřív než jsem dopadnul na zem, byl jsem mrtvej. Aspoň mě netrápil. Teď už mě nikdy nic bolet nebude...
